Z pera osadníků

Strašidelná povídka ( od Dobráka)

Věříš na múzy (od Kuličky)

              Joe se ráno probudil těsně před východem slunce. Ležel v orosené trávě na lesním palouku a nějak si neuvědomoval, jak se tam vlastně dostal, když usínal u praskajícího ohně vedle kamarádů. Jenže nedostal ani možnost ani prostor pro přemýšlení, protože se v jeho zorném poli objevilo něco, co jeho mysl zaměstnalo daleko více. Pomalu, ladným téměř kočičím krokem k němu přicházela jakási bytost. Už z dálky bylo poznat, že se jedná o osobu ženského pohlaví. S dlouhými mírně nazrzlými vlasy si pohrával teplý vánek a šaty z lehoulinké látky jakoby hladily její drobné tělo. Své jiskřící smaragdové oči upírala na pololežícího muže, jenž byl v mírné euforii, a usmívala se takovým zvláštním způsobem. Běhal z toho mráz po zádech. Joe si protřel oči rukama, mokrýma od ranní rosy. Snad aby se přesvědčil, že opravdu nesní, ale ona tam byla stále. Skutečná, tak jako zem, po které došla až k němu. Klekla si vedle něj a pravou rukou ho pohladila po tváři, na které mu po dvoudenním vandru začalo rašit strniště. Sotva polknul. Nezmohl se ani na to, aby se zeptal, co je vlastně zač, ale ona jakoby vytušila jeho němou otázku. Vykouzlila takový úsměv, až odhalila dvě řady dokonale bílých zubů a naklonila se k jeho uchu.

              "Věříš na múzy, Joe?" rozezněl se mu v hlavě jemně zvonivý hlas. Než stačil zareagovat, hleděl zblízka do uhrančivých tmavě zelených očí, které jakoby viděly až do hlouby jeho trampské duše. Dívka se přiblížila až skoro na dotyk Joeových rtů. Tak blízko, že mohl na tváři cítit její teplý dech. Dělil je od sebe pouhý milimetr, když se slunce vyhouplo nad hory a první sluneční paprsky se dotkly dívčina těla. V očích se jí mihlo zklamání, ale úsměv z tváře nezmizel. Zato ona se postupně rozplynula, jako kdyby tam snad nikdy nebyla. V momentě kdy Joeovi zasvítilo slunce do očí, vymrštil se do sedu u ohniště ve svém spacáku, jako by se právě probudil z noční můry. Kamarádi na něj mírně v šoku hleděli, vylekáni jeho náhlým probuzením.

              „Bodnul tě komár do zadku, či co?“ optal se ho zvesela Tim. Měl tak dobrou náladu, že během chvilky zapomněl i na to, že leknutím málem vyklopil do ohně celý svůj oběd. Joe si prohrábl vlasy, uvědomujíc si, že to byl pouho pouhý sen. Když se pak po poledni všichni zvedli, zabalení a připravení na odchod, otočil se Joe na Sáru, která na něj promluvila.

              „Věříš na múzy, Joe?“

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Obláček dýmu (od Kuličky)

              Bylo kolem desáté hodiny večerní, když se šero lesa pomalu začalo měnit v neprostupnou tmu. Les vydával svou typickou vůni, teplý letní větřík si pohrával s korunami stromů a oheň hřál a osvětloval svou oranžovožlutou barvou tváře kamarádů, kteří si kolem něj po celodenní práci posedali. Po řádném uspokojení svých hladových žaludků se spokojeně usadili a povídali si o všem možném. Tommy a Tim, nutno říct, po dlouhém přemlouvání, popadli kytary a lesem se rozezněly první akordy. Hrálo se, zpívalo, dokonce věrní dýmkaři Bohouš s Joem si přišli na své, když si společně zabafali při vyprávění různých historek a legend. Sára skrz oranžovožluté plameny pozorovala hustý dým, jak stoupá a postupně se rozplývá, rozfoukán teplým vánkem, když jí z ničeho nic vytanula na mysli otázka. Podívala se na oba pobafávající kamarády s dětskou zvědavostí v očích a vychrlila na ně to, co jí momentálně tolik pálilo na jazyku.

              „Koho vůbec napadlo udělat dýmku?“ Ač byl Bohouš právě uprostřed vyprávění čehosi, co Sára předtím stejně nevnímala, zastavil se uprostřed věty a podíval se na ni, stejně jako zbytek osazenstva. Viselo na ní teď sedm párů očí včetně jednoho psího. Joeovi se na tváři objevil jakýsi zvláštní nic neříkající úsměv a vzápětí se pozornost obrátila na Bohouše, který se jal odpovědět na její, byť docela hloupou, otázku.

              „Podívej, Sáro,“ začal svůj monolog tak jako vždycky, když jí něco vyprávěl. Potáhnul si z dýmky a dramaticky vyfoukl ten bílý hustý dým, který předtím Sára tak zaujatě pozorovala. „Je tu jedna stará Indiánská legenda. Vypráví o tom, jak dva mladíci při lovu bizonů zahlídli krásnou dívku s balíčkem na zádech. Jak se k nim blížila, zalíbila se jednomu z lovců natolik, že podlehl své touze a hodlal si na ní vynutit lásku. Přestože ho druh varoval, aby nechal dívku na pokoji, rozběhl se k dívce se zlým úmyslem. Jenže než k ní došel, zahalil ho podivný oblak, a když se rozptýlil, spatřil mírnější z mladíků dívku a u jejích nohou kostru svého přítele. Po chvíli ta dívka došla k vyděšenému lovci a vlídným hlasem ho vyzvala, aby ji odvedl do tábora svého kmene. Náčelník přijal návštěvu s náležitými poctami. Dívka rozbalila záhadný balíček a před zraky Indiánů se objevil nevídaný předmět. Byla to dlouhá dýmka s červenou hlavičkou. Dívka jménam Pte San Wašte Win - Krásná žena Bílý bizon, vysvětlila Indiánům, k čemu dýmka slouží a jak s ní zacházet. Slíbila jim, že dýmka zajistí kmeni dostatek bizonů a blahobytnou budoucnost. Pak se rozplynula v lehký obláček. Tak se podle legendy dostala dýmka míru k Siouxům,“ dokončil svoje vyprávění s úsměvem a vyklepl z dýmky zbytek dohořelého tabáku. Historka to byla sice pěkná, ale Sáře to jako odpověď na její otázku nepřipadalo. Bohužel pro ni, při pohledu na culícího se Bohouše s Joem, to nevypadalo, že by se jí dostalo jiného vysvětlení. Musela se spokojit s tím, co jí dali. S pokročilou hodinou oba dýmkaři uklidili své dřevěné společnice a všichni kamarádi se postupně odebrali do svých spacáků, které na ně přímo volaly: „Lehni si a zachumlej se do mě!“ Během chvíle se ze všech stran ozývalo spokojené pochrupování v různých tóninách. 
 

              Nad ránem, když les ještě pokrývala jemná mlha, z jednoho spacáku vykoukla rozcuchaná hlava Joa. Rozespalýma očima přelétnul spící kamarády, až se pohledem zastavil na zvláštně se pohybujícím mlžném oparu. Párkrát si promnul oči, a když se mu konečně podařilo pořádně zaostřit, zjistil, že to není mlžný opar, nýbrž bíle oděná dívka s dlouhými havraními vlasy. Došla až k doutnajícímu ohništi a položila jakýsi předmět na místo, kde minulé noci Joe seděl. Chvíli tam ještě jen tak postávala, než obdarovala mladého trampa zářivým úsměvem a vypařila se stejně záhadně, jako se objevila. Joe, ještě řádně rozespalý, po chvíli usoudil, že bude nejlepší vrátit se do spacáku a ty halucinace zaspat. Vždyť, co jiného to mohlo být, když měl mysl ještě zastřenou únavou?! Někdy kolem dopoledne ho vzbudily hlasy kamarádů, kteří si již dělali pozdní snídani a náruživě si povídali.

              „Joe, já myslela, že sis včera tu dýmku uklidil,“ promluvila na něj Sára od ohně, když si všimla, že je poslední z kamarádů vzhůru. Joe se na ni podíval s němou otázkou v očích. Ještě víc se ale divil při pohledu na dýmku, kterou mu posléze podávala. Na první pohled velice kvalitní práce. V životě takovou neviděl. Vzal si ji do ruky, chvíli ji zkoumal a pak zavolal na svého dlouholetého kamaráda.

              „Bohouši, odkud máš tu legendu?“

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Zloděj duší (od Kuličky)

              Slunce vysoko na obloze dávalo zvědět, že je právě poledne a naši milí trampští kamarádi se chopili svých ešusů, aby si připravili oběd. Na odpoledním menu byly jak jinak, než velice výživné, praktické a trampy oblíbené fazole. Zdeněk s Márou po nich sice celý den potrubovali, ale i to se dalo přežít, pokud ovšem Márovo přísedící nebyli po větru. Při trávící siestě to Joeovi nedalo, aby nevytáhl svého věrného kamaráda a nezačal fotit.

              „Schovej toho zloděje duší,“ žádal ho s nepatrným úsměvem na tváři Bohouš. Jako jeden z mála zastával názor, že tramp s foťákem na vandru co?… no zdržuje. Joe byl sice z těch, kteří spíše poslouchali, než něco vyprávěli, ale zrovna ve chvíli, kdy Bohouš vyslovil „zloděje duší“, vytanul mu na mysli jeden příběh. Kdysi ho někde slyšel a nebýt Bohouše, asi by si na něj ani nevzpomněl. Položil si foťák do klína a podíval se na svého věrného kamaráda.

              „Ty, poslouchej, Bohouši. Když už jsi zmínil toho zloděje duší. Právě jsem si vzpomněl, že jsem někdy, už ani nevim od koho, slyšel jeden příběh.“ I když se vyprávění takových věcí hodilo spíš k večernímu ohni, hrozilo, že se na to do večera zapomene, a tak spustil. „Asi tak, plus mínus, před šestatřiceti lety, jezdil prej na vandry jeden kluk. Kamarádi mu říkali Polaroid, protože s tím foťákem chodil všude a fotil, co se dalo. Někdy si z něj dělali srandu a zkoušeli, jestli mu nepřirostl k ruce. No každopádně ten kluk jednoho dne záhadně zmizel. Jediný co po něm našli, byl ten polaroid, rozbitej na několik kusů. Pátralo se po něm asi měsíc, když našli jeho tlející mrtvolu kus od místa, kde ho kamarádi naposledy viděli. Byl zakopanej asi půl metru pod zemí a nebejt zvířat, který to tam rozhrabaly, nejspíš by ho nikdo nenašel. Dodneška se neví, co se tam tenkrát stalo, ale důležitý je, že od tý doby se vždycky v den jeho smrti dějou divný věci. Každej rok se v lese ztrácí jeden člověk. Těla se nikdy nenašla, jediný co po nich zbylo, byly fotky z polaroidu. Říká se, že duch Polaroida bloudí po lesích v Severních Čechách a každý koho vyfotí, zmizí v jeho fotce. Celou dobu čeká, až mu někdo pomůže najít ztracenej klid. Zbejvá jen otázka, podle čeho si svoje oběti vybírá,“ dokončil svoje vyprávění. Bohouš, Lída, Zdeněk, Mára, Tommy, Tim, Sára, Pavel i Radim mu očima doslova viseli na rtech a hltali každé jeho slovo. Docela úsměvný moment.

              „A pokud se nepletu, právě dneska je šestatřicátý výročí jeho smrti,“ dodal ještě, než se zvednul a jako správný Sheriff zavelel do práce. Zvědavému Pavlovi to ale stejně nedalo.

              „Jak se mu ale dá pomoct?“ Joe jen zavrtěl hlavou na znamení, že to nikdo neví a společně s ostatními se odebral dokončit rozdělanou práci.
 

              V noci, když už všichni spali, probudilo Pavla zvláštní šustění. Zprvu si myslel, že šel někdo na záchod, ale pak se ve tmě začalo formovat cosi, co silně připomínalo lidskou postavu. Jen to jaksi postrádalo hmotné tělo. V průsvitných rukách to svíralo starý model polaroidu a celkově to vypadalo, jako když se někdo právě chystá fotit. Pavel mírně v šoku, nahmatal po pár vteřinách za hlavou Tommyho foťák a onen zvláštní úkaz vyfotil ve stejnou chvíli, kdy cvakla spoušť u polaroidu. Měl v plánu to ráno ukázat kamarádům, aby měl důkaz, kdyby mu náhodou někdo nevěřil. Když se pak ale podíval na místo, kde ona nehmotná postava stála, nic už tam nebylo. Chvíli přemýšlel, jestli to, co viděl, bylo opravdu skutečné, ale pak s myšlenkou, že má alespoň tu fotku, zase usnul. Ráno se probudil mezi prvníma a také první co udělal, bylo, že začal všem vyprávět, co se mu minulé noci přihodilo. Na fotce z Tommyho foťáku byla bohužel patrná jen tma, takže celá historka byla jen těžko uvěřitelná. Pavel už přestával doufat, že by mu někdo uvěřil. Přeci jen, důkaz je důkaz.

              „Nevypadla někomu z vás fotka?“ ozvala se z ničeho nic Sára stojící opodál. Po Pavlově neuvěřitelném vyprávění měla v plánu se jít trošku ošplouchnout do potoka, když ji na zemi cosi zaujalo. Teď mávala ve vzduchu kouskem lesknoucího se papíru, na kterém byl vyobrazen docela pohledný, vděčně se usmívající, mladý muž. Předala to dál, ale nikdo onoho mladíka na obrázku nepoznával. Tím víc jim vrtal hlavou fakt, že ona fotka pocházela z polaroidu. Něco jim ale říkalo, že nevěřit Pavlově zprvu dost neuvěřitelné historce, byla chyba.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Toulavej (od Kuličky)

              Slunce svítí, ptáčci zpívají na obloze ani mráček a parta zelených lidí, zvaných trampové, kráčí vesele po polní cestě. Ideální obrázek pro každého vandráka, kdyby ovšem nebylo takové zatracené vedro. V kloboucích se potily hlavy a voda ve felině všem pomalu docházela. Nedaleko stojící les sice krásně voněl až ke splaveným kamarádům, ale jejich cíl byl momentálně trošku někde jinde.

              „Království za pivo!“ zaskřehotal zmoženě Tim, jazyk pomalu na pomyslné vestě. Ostatní nemohli nic než souhlasit. Už jen představa toho krásně vychlazeného zlatavého moku s hustou bílou pěnou v oroseném půllitru, po kterém stékají chladivé kapky vody, byla víc než lákavá. A žízeň, ta zatracená žízeň čím dál větší. Jen vesnice stále nikde. Podle Joea už to bylo jen asi kilometr od místa, kde se právě nacházeli, tak si nadhodili bágly a statečně šlapali dál. Přece je neudolá jedno slunce. Sladké ovoce svého odhodlání sklízeli přibližně po patnácti minutách chůze, když se před nimi jako blesk z čistého nebe objevily první domky. Tim by radostně nadskočil, kdyby mohl, ale stejně jako všichni ostatní byl rád, že prošel brankou na zahrádku místní hospůdky. Ač bylo venku krásně, okamžitě zavrhly sezení venku a jeden po druhém vešli do útulného lokálu. Kamenné stěny posloužily skvěle jako přírodní klimatizace a z celé hospůdky dýchala taková příjemná přátelská atmosféra. Starý hospodský je vítal od pípy a ani typičtí štamgasti nechyběli. Všech sedm kamarádů si s díky posedalo kolem jednoho stolu.

              „Nádhera,“ okomentoval Joe půllitr tekutého zlata, který před něj postarší pán položil. Na jeho pokročilá léta se za pípou a celkově mezi stoly pohyboval s téměř kočičí mrštností, takže na pivo nikdo dlouho nečekal. Dokonce Tommy, který normálně pivo nemusí, si jedno dal. Lokálem se rozezněl cinkot skla, jak si kamarádi přiťukli na zdraví a zlatá tekutina zmizela v jejich vyprahlých hrdlech, jen to zasyčelo.  Nutno dodat, že ač bylo Pavlovi teprve patnáct, Tommy se nad ním slitoval a jedno malý mu taky povolil. No, kdo by se vydržel dívat na jeho mlsný žíznivý pohled? Joe sotva dopil a už si od hospodského vděčně bral druhou rundu.

              „A co ty, kamaráde? Umíš na to taky hrát nebo jí máš jenom na okrasu?“ zeptal se hospodský s rarášky v očích. Trampy ve své hospůdce už dlouho neviděl. A nejen ve své hospůdce. Tommy se na starého pána nejprve nechápavě podíval, stejně jako ostatní. Vždyť, kdy naposledy je nějaký člověk kromě trampů, natož pak hospodský, oslovil: kamaráde? Na tom něco bylo. Joe si staříka chvíli prohlížel. Něco mu na něm bylo povědomé, jen nevěděl co.

              „Ani nevíš, co už toho tahle holka zažila,“ poplácal Tommy svojí kamarádku schovanou v pouzdře. Jen se jaksi zapomněl zmínit, že ho kamarádi musejí vždycky dlouho přemlouvat, než se mu zachce ji z pouzdra vyndat.

              „Co takhle nějakou Ryvolovku. Už to je hodně dlouho, co sem nějakej tramp zabloudil a pokud nezapnu rádio, tak je tady ticho,“ postěžoval si nepřímo hospodský. Dávno zapomenuté vzpomínky se čím dál více hlásily o pozornost. „Mám tady banjo. Co třeba, Tak už mi má holka mává?“ mrknul po Tommym s podivným leskem v očích a sundal ze zdi starý strunový nástroj. Téhle žádosti se nedalo říct ne. Tommy, až s podivem, vyndal kytaru z pouzdra a naladil. Sára byla nadšená staříkovou volbou. Tahle písnička jí zvláštně přirostla k srdci. Hospodský nejprve natočil všem, kdo měli prázdno, nové pivo a po chvíli se lokálem rozezněla známá písnička. Staříkův tenor vynikal mezi ostatními zpívajícími jako růže mezi trním. Kdo by to byl řekl? Joe ho stále pozoroval a nemohl se zbavit pocitu, že ho zná minimálně z vyprávění.

              „Teda, kamaráde, klobouk dolů,“ složil mu poklonu Bohouš. Dlouho takhle dobře zazpívanou Ryvolovku neslyšel. Hospodský ho obdařil zvláštním úsměvem a pověsil banjo zpátky na své místo. Už to bylo dávno, co ho držel v ruce. Potom ale všechny přítomné překvapil ještě víc. Mile, nutno dodat. Půjčil si od Tommyho kytaru a začal hrát všem moc dobře známou písničku.

              „Někdo z vás, kdo chutnal dálku. Jeden z těch, co rozumněj. Ať vám poví, proč mě říkaj, proč mě říkaj Toulavej….“ Jaká líbezná hudba pro trampské uši. Všichni seděli a poslouchali. Stařík ji zpíval tak procítěně, že se mu do toho nikdo nechtěl svým zpěvem plést.

              „…Někdy v noci je mi smutno, často bejvám doma zlej. Malá daň, za vaše UMÍÍ, kterou splácí Toulavej. Každej měsíc jiná štace, čekáš, kam tě uložej. Je to fajn, vždyť přece zpívá, třeba smutně Toulavej…“ Joe držel v ruce půllitr se skoro dopitým pivem a nemohl od hostinského odtrhnout oči. Věděl, že už to skoro měl. Už si skoro vzpomněl, odkud toho muže zná. Někde o něm slyšel.

              „…Vím, že jednou někdo příde, tiše pískne: No tak jdem! Známí kluci, ruku stisknou, řeknou: Vítej, Toulavej! Budou hvězdy, jako tenkrát, až tě oči zabolej. Celou noc, jim bude zpívat jeden blázen - Toulavej. Sobotní ráno mi poletí vstříc, budeme u cesty stát. Vypráším celtu a můžu vám říct, že na starý songy si vzpomenu rád! Vzpomenu rád…“ Je to on nebo není? pomyslel si v duchu Joe. Měl jistou teorii, ale nebyl si jistý, že je správná.

              „…Někdo z vás, kdo chutnal dálku, Jeden z těch, co rozumněj. Ať vám poví, proč mi říkaj…“ Hudba na chvíli utichla, jak stařík rukou zastavil struny a v tu chvíli to Joeovi došlo. Ta písnička mu celou dobu napovídala a on si to dal dohromady až teď. Vždyť to byl přece…

              „…Toulavej!“